Nechci nikoho zatěžovat dlouhosáhlou
a dojemnou story o splnění jediného celoživotního snu, nechci
hrát na city a nerada se vytahuju. Ale jak kdysi řekl klasik
„Hlásit se to musí“, tak to vezmu skrze fakta.
Loni na konci června jsem se nějakou
nevysvětlitelnou náhodou dostala na turnaj LET na Albatrossu –
Prague Golf Masters. Nikdy předtím jsem se moc o ženský golf
nezajímala, znala jsem stěží pár základních jmen, sledovala
jsem spíš české vlaječky než TOP výkony.
Dalo by se to považovat za náhodu a
je to asi lehce přehnané tvrzení, ale s trochou nadsázky bych
mohla považovat za osudové, že jsem se tam tehdy dostala.
Na první pohled jsem se tam zamilovala
do Melissy Reid, mladé blonďaté Angličanky s atletickou
postavou a švihem, ze kterého sršela energie a sebevědomí.
Neměla jsem tehdy tušení, jak si stojí v evropském žebříčku,
jaké má šance, nebo jak bláhové je moje tvrzení: Tak ta
vyhraje! Ale ať už to bylo jakkoliv, ona vyhrála a já začala od
dalšího dne sledovat její stránky, profily na sociálních sítích
a viděla jsem od té doby snad každé video, ve kterém se byť jen
mihla.
Velmi velkohubě jsem tenkrát
naznačila něco ve smyslu, že kdyby se ze mě někdy stala
profesionální golfistka, tak jako hlavní benefit budu považovat
to, že se s Melissou budu moct stýkat, vídat, hrát, kamarádit a
tak vůbec... Ale pochopitelně to bylo myšlené ze srandy. (článek)
Nicméně – můžete mi věřit nebo
ne – řekla jsem si, že je dost pravděpodobné, že na dalším
ročníku se pokusí svůj titul obhájit, a tak se na něj musím
stoprocentně dostat. Ne ve smyslu včas si koupit vstupenku, aby
náhodou nebyly vyprodané. Ale dostat ve smyslu, že za ní budu
moct chodit ve dne, v noci, že uvidím zákulisí a věci, které
normální smrtelník nikdy neuvidím. Nebyla jsem si ještě jistá,
jestli se pak přihlásím jako dobrovolník, caddy, nebo se tam
prostě jen vetřu přes známosti, … ale vzhledem k tomu, že jsem
kdysi zvažovala kariéru žurnalistiky, rozeslala jsem své
životopisy do všech možných i nemožných golfových časopisů a
serverů – že tím nic nezkazím.
A taky jsem nezkazila. Ozvali se mi z
časopisu Golf, kde mi od té doby téměř pravidelně vychází
články či rozhovory.
Měsíc míjel měsíc a já jsem si
říkala: Kdy asi tak bude ta nejvhodnější doba nadhodit před
panem šéfredaktorem, že bych se mileráda ujala nějaké reportáže
právě z turnaje PGM?
Dodnes nevím. Na jaře jsem totiž
dělala rozhovor s Robertem Klotzem, hlavním promotérem tohoto turnaje. Jednoho dne mi zazvonil telefon a on začal větou:
„Jsme moc spokojeni s tím, jak jste
odvedla svou práci, … chtěl bych vám nabídnout, jestli byste
pro nás nepsala s Čeňkem Lorenzem a Jiřím Nikodýmem na turnaji
Daily news?...“
A já pochopitelně chtěla (v duchu
jsem skákala tři metry vysoko, nahlas jsem zněla asi spíš jako
'tak když jinak nedáte').
Víte, není to takové to splnění
snu, na který myslíte každý den, když vstáváte, a každý
večer, když jdete spát... Ale když jsem si zpětně uvědomila
celou tu svou roční cestu, pravděpodobně jsem dosáhla asi první
věci ve svém životě, na kterou můžu být docela veřejně hrdá.
Takže zítra se chystám na Dýšinu,
kam během dne pomalu budou přijíždět všechny hráčky.
Nevím, jestli se víc těším nebo
jsem nervózní... Čeká mě spousta práce, ještě víc zážitků
a určitě spousta chvil, na které budu vzpomínat.
Hlavní cíle?
- vyfotit se s Melissou (kterou mám už
více než rok na ploše PC – chce to změnu :))- odvést co nejlepší práci (aby to taky nebylo letos naposled:))
- nasát atmosféru (už minule jsem nepřestávala zírat, a to jsem tam byla jen dva dny)
… dokonce (pokud vše klapne podle plánu) budu mít od zítřka nový mobil, protože můj současný fotí tak, že já umím líp kreslit. A když už tam budu, chci 24hodin denně fotit, natáčet a žasnout!
Amen!
A protože vkládání videí se mnou odmítá spolupracovat, máte to o jeden klik složitější!
Melissa Reid v celé své kráse: http://www.youtube.com/watch?v=eicLQsXEOBQ
... no jak jsem mohla nepodlehnout? :)))
Žádné komentáře:
Okomentovat